Kronika

Výprava Slajmíků na trase Hranice n.M., Teplice n.B., Helfštýn, Lipník n.B. - červen 2013
Účastníci: Kuky, Ťuba, Vova, Peťa, Tonda, Prokop a Viktor D.

Sraz proběhl u plakátovací plochy bez výraznějších problémů, jen Ťuba s drobným zdržením (prozkoumat závislost dochvilnosti na příjezdu autem versus příchodu pěšky). Hladký přesun do Kocourovce. Strkání předznamenává, že dnešek bude vyplněn boji, provokatér Vova a počítačový Rambo Peťa s nerozbitnými brýlemi jdou každý ve svém smyslu vzorem.
Jízda autobusem do Hranic, bez problémů a zvláštních událostí.
Vystupujeme v Hranicích, konečně si všímám té místní pověstné synagogy. Pak krátké hledání červené značky, posilnění u plakátů (později dokopaných). A konečně nasazujeme tempo a kráčíme po červené turistické značce. Jistí nás Vova, který si ji – snad prvně v životě – prohlíží a pečlivě studuje, aby ji pak dále v terénu vždy našel a nespletl s něčím jiným (třeba značkou dopravní).
Vyplétáme se z Hranic a konečně stoupáme do kopce, přírodní rezervace Hůrka. Přicházíme k vyhlídce nad řekou Bečvou, u svatého Jana. Ten ztvárněn jest v podobě sádrové sochy s očima ze žvýkaček, krom této lidové tvořivosti se ještě z rytin na kamenech dovídáme, že tu byl i Kukyho jmenovec (snad ne přízeň).
Delší, rovinatá procházka lesem kolem zříceniny Svrčova až k Hranické propasti. Tam mají mnozí ústa roztažená jak ona propast, než nějakého v… napadne začít do ní házet kameny (klacky). Do jezírka na viditelném dně propasti se netrefil nikdo. Tak se fotíme a jdeme do polštářku civilizace – do Teplic n. Bečvou. „Matonka zadarmo!!! A oplatky taky???“ Kluci pijí z korýtka Galašův pramen a pak osvěženi usedají k řece a oplatkovému stánku, obligátní krmení kačen.
Následuje návštěva jeskyní. Přes mé obavy je v nich solidních 14°C, čili teplo. Prohlídku je kupodivu pro kluky velice poutává, neustále se dotazují sličné průvodkyně na všemožné drobnosti hlavně však, kdy tu všechny ty kameny spadly a kdy to tu spadne všechno. Vova nejlépe splní zadaný úkol, spočítat tzv. gejzírové stalagmity, jeho tip 27 je jen o jeden méně než jejich skutečný počet. Skandovanou žádost o odměnu (PUSU, PUSU) však od průvodkyně nedostává.
Vycházíme ven z jeskyní a stoupáme strmě do obce Zbrašov, obloha se kaboní, ale drží…vůbec celý den bylo nádherné počasí jak stvořené pro výlet: pod mrakem, 16°C, drobně mrholí, výjimečně prší, ale to jsme se měli naštěstí vždy kde schovat v přístřešku.
Po krátkém kufrování ohledně červené značky zůstáváme na asfaltce a pak konečně zatáčíme doprava do lesa. V lese kráčíme po poloasfaltové cestě – ZKUSÍME V ZIMĚ NA BĚŽKÁCH!!! MUSÍME!!! Míjejí nás cyklisti a v monotónním rytmu chůze po lesní silnici začínají kluci hrát slovní bojovou hru (seznávám, že jsem opravdu starý, vůbec nechápu, jak mohou verbálně bojovat s celými armádami a mít z toho ještě pocit nějakého napětí). Hra je drží až do Lipníka.
A konečně je tu hrad Helfštýn a v něm příjemné vstupné a poslední atrakce Dne dětí – hranolky/kofola, střelba z kuše a házení sekyrou. Prokop v sedmém nebi a po něm i Vova a Tonda i Peťa. Ťuba a Kuky čekají na objednané hranolky apod. takže se vrhání a střelby neúčastní. (Pro Prokopa přijíždí maminka, neradi se na těch pár hodin loučíme.)
Rychle probíháme hrad (za 20 minut chtějí zavírat). Na zrekonstruované věži je dalekohled za peníze. Peťa tam ve velkém stylu roztáčí svých posledních 9 korun!!! Militantnější sní o tom, že dalekohled je panzerfaust… dým stoupá z trosek okolních obcí. Dole pobíhá kastelán a zamyká za námi jedna vrata za druhými. Zavřeli jsme hrad!
Pomalou chůzí se ploužíme k Lipníku. Nevraživost mezi kluky nevysvětlitelně stoupá – (náplň na pondělní schůzku: dáme si normální, ale regulérní bitku, nebo že bych vyštrachal boxerky(?). Vítěz dostane miňonky.) Prohlížíme si opuštěnou čističku, lezeme do plechové věže.
A v Lipníku doplnění zásob a milá půlhodinka čekání na autobus, v něm už všichni spíme. Na zastávce u Lípy dáváme pokřik a jdeme spát v horizontále.
Finančně: doprava + vstupy = 120 Kč pro děti

Viktor


Celoodílová výprava do Zlatých Hor, konaná ve dnech 15.-16.června 2013
Účastníci: Carlos, Velim, Lucka a Lidka a Anežka Tomečkovy, Martina a Monika Štafovy, Alice Fabiánová, Tonda Malíček, Vak, Gabča, Mike, Terka Frelichova, Ludva, Anežka Dudová, Viktor Duda

Díky letitému skautskému přátelství mezi Colinem ze Zlatých Hor a naší Lady Škrabalové dozvěděl jsem se o existenci Dřevěnky ve Zlatých Horách…to by bylo něco: Jeseníky, zlato, kam se podíváš, poutní chrám Panny Marie Pomocné.
Sraz v ďábelských 5.15 hod. u Lípy, odtud nás bere bus na autobusák. Tam se vzhledem k množství času rozhodlo vyrazit na vlakové nádraží přes most, ať děcka něco z toho města maj, tak aspoň pohled na vláčky. A pak skoro hodina čekání na odjezd vlaku (6.56 hod.). Rychle dokupuju chybějící části proviantu (rohlíky) a opíjím mladší účastníky koblihami. O skautky už se začíná zajímat pomalu se chumlující nádražní polopunkerská lůza, která tu rozespalé ráno oživuje baletními a deklamačními etudami (text nepublikovatelný). Tak přichází vhod, že je vlak už přistaven k nástupišti.
Nasedáme, rozesedáme se a většina začíná klímat. Celkem tiché dvě hodiny do Jeseníku krátí Carlos a Velim vzpomínkami na své skautské mládí a postavičky z Doloplaz. Kolem ubíhá jedna z nejpoutavějších krajin českých železnic. A přesedání v Jeseníku. A přesedání v Mikulovicích, odtud už jedeme takovou spíše tramvají. Strojvedoucí, průvodčí i výpravčí v jedné osobě.
Ze zlatohorského nádraží vyráží tři skupiny k chatě Dřevěnce místních skautů. Carlos všechny skupiny mate pohybem tříčlenného štábu vedoucích (včetně Velima a mne). Dělá to tak dokonale, že nikdo kolem (ani dosud) netuší, je-li to ještě hra nebo už skutečné bloudění. Drtivá většina výpravy končí u ozdravovny Edel. Drtivá menšina (pod Ludvovým vedením) během dvou minut doráží k chatce.
Po pár telefonátech s místní spojkou Agi se drtivá většina i velitelský štáb dostává k chatce a probíhá „přejímka“, vybalování a okamžité balení na zbytek dne. Krom čínských polívek, vody, vařičů a gumáků, bereme s sebou i lopatu a krumpáč. Zmocňuje se nás zlatá horečka, vyrážíme směrem na zlatorudné mlýny. Slunce se začíná nekompromisně opírat do našich zad a asfaltky, po které kráčíme. Konečně jsme v lese a ejhle ona jim tu teče voda do kopce! Pravda, nijak divoce, ale díky stoupajícím břehům kolem onoho kanálu a zvláštně zvlněné krajině v okolí lesa, je tato iluze celkem věrohodná. Infotabule vše vysvětluje „dokonalými znalostmi nivelace“. U zlatorudných mlýnů nás vítá velice milý a příjemně upovídaný pan Kozluk, místní průvodce. Prohlídka je neformální, spíše humorná, téma se nabízí samo: zlato v místní říčce Olešnici a možnost nečekaného zbohatnutí. Pan Kozluk ukazuje, jak mlýny fungovaly a na závěr i ukázku zlatinek, tj. šupinek zlata, které lze vyrýžovat z bahnoštěrku Olešnice a přidává i odhadní cenu oné malé zkumavečky, v níž se na dně nachází cca. 30 drobných šupinek – 1500 Kč. Jo! To zvládnem, je nás tu 16, když na to na dvě hodiny pořádně sednem, máme v kapse sichr 16*1500 Kč, to se jen tak na zemi nenajde.
Fasujeme pánve a váhavě začínáme rýžovat pod mostkem. Carlos a Velim rubají materiál uprostřed říčky a hážou ho děckám do pánví. Gumáky nemají celkem smysl, vody je moc, takže bez problému vniká do bot horem. Během několika minut se většině z nás opravdu začíná na pánvích objevovat zlatý kov!!! Velikost je však nepatrná (půl špendlíkové hlavičky) a ne vždy je vše zlato, co se třpytí, některé světlejší kamínky působí dojmem, že se třpytí, po vyjmutí ze zabahněné pánve však jejich lesk bledne – člověka napadají teologické úvahy o posledním soudu.
Po nějaké hodině a půl začínám, já nervózní kvočnovský typ, uvažovat nad přípravou nudlových polívek. Vyhledávám vhodnou plochu pro umístění čtyř až pěti vařičů a začíná bufet u dřevěného stolu. Děcka volí mezi pěti různobarevnými obaly (a údajně příchutěmi). I nejzarputilejší zlatokopové odkládají náčiní a jdou chalovat.
Po obědě zlatá horečka umdlévá. Vracíme pánve a vyrážíme na obhlídku okolí, tj. Stezka ztracených štol. V podstatě jen cca. 1,5 km trasa proti proudu Olešnice a po proudu kanálu, co teče přesně s vrstevnicí. Opouštíme areál zlatorudných mlýnů a míříme vzhůru po červené.
Cestou míjíme ukazatel na Pivní stezku…co to asi je? Začínají se ozývat nožičky mladších členů výpravy, zřícenina Edelsteinu a houpačka na opuštěné lanovce. Strmá cesta dolů po sjezdovce. Hurá na chatu a hurá na táborák, špekáčky, kytaru atd. Na chvíli se ukazuje i inspirátor akce – Colin, s nímž se zná Carlos z olympiády v Turíně (oba pořadatelé).
Carlos a Velim nás opět zasvěcují do dějin Kamzíků z Doloplaz, mnohé historky jsou zaznamenány v písních, takže jsou již teď prakticky nesmrtelné.

Neděle, 11. v mezidobí. Vstáváme v 7.30, chystáme snídani, jíme snídani, 8:30 vyrážíme s lehkou polní na mši svatou k Panně Marii Pomocné. Kratší ze dvou cest vzhůru ke svatyni vede Křížovou cestou, která je a propos namalována dle stejné šablony jako ta doloplazská. Vrzající děti se dá k cestě vzhůru povzbudit tím, že se bude odpočívat u každého druhého zastavení…úžasně to funguje, akorát jsou prý ta zastavovací zastavení nějak vzdálenější než ta nezastavovací zastavení. Na svatém poutním místě svítí krásně slunce a přitom je ještě cítit ranní chládek. Běžím hnedle k posvátné studánce, její vodou zapíjím brufen, co do sebe na střídačku s paralenem rvu, abych zahnal chřipku, s kterou už pár dní bojuju (tahle kombinace léčiv působí až rouhavě!) Před mší se ještě domlouváme s otcem Heřmanem, má-li čas nám to tu trochu představit. Prosí nás, jestli bychom v naší skupince nenašli aspoň jednoho ministranta a jednoho lektora. Vak a Mike ministrují, Carlos a já lektorujeme (umírám zákonu, žiju v Kristu, Ježíš a hříšnice v domě farizejově). Na závěr mše se kostelem rozezní nápěv Ódy na radost!!! Slova jsou však ryze katolická, nečekané překvapení (píseň č. 904).
Otec Heřman nás bere na nádvoří a krátce hovoří o historii chrámu Maria Hilf. Postaven v poděkování za záchranu matky a dítěte v době švédských nájezdů během třicetileté války. Místní stánek nám díky Carlosově invenci nabízí oběd v podobě mikrovlnně ohřívaných baget. Následuje cesta vzhůru kolem zbytků štol a šachet, mladší část jde s Anežkou kratší cestou uklízet chatu (hodní!). Vak nám předvádí své orientační umění s mapou a buzolou a se skálopevnou jistotou nás dovádí zpět na turistickou značku, z níž nás Carlos svedl (z pohledu nezaujatých Marťanů vyšla naše skupina vzhůru na Příční vrch, odkud následně zase sešla dolů). Červená nás vede horem dolem kolem štol, skalek a rozhledny. Opět narážíme na rozcestník s Pivní cestou, co to xakru je? – stánky s pivem tam asi nebudou, Velim nabízí logické vysvětlení: tama se vozilo pivo horníkům, to uspokojuje.
Přicházíme k Dřevěnce, kde nás vítají mladší v uklizené chatě. Přichází i Agi, kontroluje stav chaty a elektroměru, účtujeme spolu, loučíme se a razíme na vlak. Začíná slušně připalovat. Dlouze čekáme hned v prvním motoráčku, což mě začíná drobet znervózňovat, protože jsem právě s autobusákem domluvil drobné posečkání, až doběhnem od vlaku k autobusové zastávce, hovořili jsme však o maximálně 4 minutách. Lístky zakoupeny u všeobsluhujícího mašinfíry a konečně se dáváme do pohybu, zase ty dva přestupy a pak usedáme v Jeseníku do rychlíku na Brno. Krájím a mažu margarínem poslední bochník chleba, Carlos rozdává sýry či marmeládu mezi hladové zájemce. Zajímavé sledovat, jak ti nejunavenější turisté ve vlaku ožívají a mění se na draky a dračice. Máme 4 minuty zpoždění, mezi Zábřehem a Olomoucí závodíme s časem. Díky velkorysosti pana řidiče se však dostáváme do Doloplaz v krásných 19.30.
Střediskovka naštěstí taky počkala.

Tip na cestování: díky Skupinové víkendové jízdence pro region olomoucký nás každého cesta tam a zpět do Olomouce vyšla na cca. 90 Kč. Děcka do 15 let musí předložit průkazku s fotkou a datem narození – což tentokrát všichni rádcové řádně zajistili.

Viktor



Akce: Výprava Slajmíků na trase Hranice n.M., Teplice n.B., Helfštýn, Lipník n.B.
Účastníci: Kuky, Ťuba, Vova, Peťa, Tonda, Prokop a Viktor D.

Sraz proběhl u plakátovací plochy bez výraznějších problémů, jen Ťuba s drobným zdržením (prozkoumat závislost dochvilnosti na příjezdu autem versus příchodu pěšky). Hladký přesun do Kocourovce. Strkání předznamenává, že dnešek bude vyplněn boji, provokatér Vova a počítačový Rambo Peťa s nerozbitnými brýlemi jdou každý ve svém smyslu vzorem.
Jízda autobusem do Hranic, bez problémů a zvláštních událostí.
Vystupujeme v Hranicích, konečně si všímám té místní pověstné synagogy. Pak krátké hledání červené značky, posilnění u plakátů (později dokopaných). A konečně nasazujeme tempo a kráčíme po červené turistické značce. Jistí nás Vova, který si ji – snad prvně v životě – prohlíží a pečlivě studuje, aby ji pak dále v terénu vždy našel a nespletl s něčím jiným (třeba značkou dopravní).
Vyplétáme se z Hranic a konečně stoupáme do kopce, přírodní rezervace Hůrka. Přicházíme k vyhlídce nad řekou Bečvou, u svatého Jana. Ten ztvárněn jest v podobě sádrové sochy s očima ze žvýkaček, krom této lidové tvořivosti se ještě z rytin na kamenech dovídáme, že tu byl i Kukyho jmenovec (snad ne přízeň). Delší, rovinatá procházka lesem kolem zříceniny Svrčova až k Hranické propasti. Tam mají mnozí ústa roztažená jak ona propast, než nějakého v… napadne začít do ní házet kameny (klacky). Do jezírka na viditelném dně propasti se netrefil nikdo. Tak se fotíme a jdeme do polštářku civilizace – do Teplic n. Bečvou. „Matonka zadarmo!!! A oplatky taky???“ Kluci pijí z korýtka Galašův pramen a pak osvěženi usedají k řece a oplatkovému stánku, obligátní krmení kačen.
Následuje návštěva jeskyní. Přes mé obavy je v nich solidních 14°C, čili teplo. Prohlídku je kupodivu pro kluky velice poutává, neustále se dotazují sličné průvodkyně na všemožné drobnosti hlavně však, kdy tu všechny ty kameny spadly a kdy to tu spadne všechno. Vova nejlépe splní zadaný úkol, spočítat tzv. gejzírové stalagmity, jeho tip 27 je jen o jeden méně než jejich skutečný počet. Skandovanou žádost o odměnu (PUSU, PUSU) však od průvodkyně nedostává.
Vycházíme ven z jeskyní a stoupáme strmě do obce Zbrašov, obloha se kaboní, ale drží…vůbec celý den bylo nádherné počasí jak stvořené pro výlet: pod mrakem, 16°C, drobně mrholí, výjimečně prší, ale to jsme se měli naštěstí vždy kde schovat v přístřešku.
Po krátkém kufrování ohledně červené značky zůstáváme na asfaltce a pak konečně zatáčíme doprava do lesa. V lese kráčíme po poloasfaltové cestě – ZKUSÍME V ZIMĚ NA BĚŽKÁCH!!! MUSÍME!!! Míjejí nás cyklisti a v monotónním rytmu chůze po lesní silnici začínají kluci hrát slovní bojovou hru (seznávám, že jsem opravdu starý, vůbec nechápu, jak mohou verbálně bojovat s celými armádami a mít z toho ještě pocit nějakého napětí). Hra je drží až do Lipníka.
A konečně je tu hrad Helfštýn a v něm příjemné vstupné a poslední atrakce Dne dětí – hranolky/kofola, střelba z kuše a házení sekyrou. Prokop v sedmém nebi a po něm i Vova a Tonda i Peťa. Ťuba a Kuky čekají na objednané hranolky apod. takže se vrhání a střelby neúčastní. (Pro Prokopa přijíždí maminka, neradi se na těch pár hodin loučíme.)
Rychle probíháme hrad (za 20 minut chtějí zavírat). Na zrekonstruované věži je dalekohled za peníze. Peťa tam ve velkém stylu roztáčí svých posledních 9 korun!!! Militantnější sní o tom, že dalekohled je panzerfaust… dým stoupá z trosek okolních obcí. Dole pobíhá kastelán a zamyká za námi jedna vrata za druhými. Zavřeli jsme hrad!
Pomalou chůzí se ploužíme k Lipníku. Nevraživost mezi kluky nevysvětlitelně stoupá – (náplň na pondělní schůzku: dáme si normální, ale regulérní bitku, nebo že bych vyštrachal boxerky(?). Vítěz dostane miňonky.) Prohlížíme si opuštěnou čističku, lezeme do plechové věže.
A v Lipníku doplnění zásob a milá půlhodinka čekání na autobus, v něm už všichni spíme. Na zastávce u Lípy dáváme pokřik a jdeme spát v horizontále.
Finančně: doprava + vstupy = 120 Kč pro děti

Viktor



Výprava Vlčků a Krtků do Spálovského Mlýna
Datum: 20. 10. 2012
Účastníci: Péťa Michalík, Kuky, Tonda Malíček, Ťuba, Láďa Baštrnák, Vova Kužel, Láádes, Iva, Haca, Vaca Cenkerovi, Pišťa, Viktor Duda

Sraz účastníků v 7.10 u plakátů na horní křižovatce. Nečekáme dokonce ani na Vovu (ten je tu z popletenosti dokonce už v 7.00!)
Střelná modlitba a pak v ranním oparu pěší přesun do Kocourovce. Sem se nechá dovézt autem i gróf Pišťa v kanadách. Busem jedeme do Hranic na Moravě. Vova vystupuje na každé druhé zástavce a na každé první se ptá, jestli "Už vystupujeme?". Přes veškeré nástrahy jediného spoje bez přestupů vystupujeme na hranickém autobusáku. A konečně vyrážíme po červené k Boňkovu. Pod viaduktem nachází Láádes svou stou cashku.
Úvod výpravy (pouti) je chvilku milý, uzounká stezka se vine polem, pak se však mění na nepříjemnou asfaltku vedoucí z Velké do Lhotky. Ale za Lhotkou zase krása, dlouhá louka lemovaná podzimními stromy na rovině i vzdálenějších kopečcích. U Boňkova vyrážejí krtčí cashkaři do – dle jejich slov, jimž lze věřit – úchvatné několikasetmetrové štoly, kde lze jen s čelovkou.
Vcházíme do protáhlé obce Boňkov. Dole dvě chalupy, pak prudký stoupák lesem a na jeho konci vlastní jádro vesnice. Úžasná idylka. My jsme nad lesy a malebná vesnička zalitá sluncem (včetně zvoničky, božích muk). Stoupáme ještě dál kolem místní koňské farmy do bučiny, u ojedinělého dubu se Vlčata učí pískat na klobouček z žaludu. Krásnou cestu stinným bukovým lesem narušuje jen skupina motokrosařů (s omluvnými pohledy a gesty – slušňáci větší než gauneři na Libavé). A po opuštění lesa další krásná náhorní plošinka s vesničkou, Michalov. Tady trošku déle odpočíváme, za chvíli budeme v půlce cesty. Péťa Michalík už (asi po osmé) odmítá jít dál. Necháváme jej tedy s jeho vlastním vztekem sedět a pokračujeme do Potštátu, k pořádnějšímu občerstvení. Cesta ubíhá poli a v dálce demotivujícně ukazujeme klukům větrné elektrárny, kolem nichž půjdeme. Prudké klesání do Potštátu nás zavádí k domu bezdomovců se psem (na řetězu). V patách nám je nadávající Péťa (vyměkl). Pes zajištěn a my usedáme k červenému bufetu v Potštátu. Polovina cesty, polovina ceny za gambrinusovského radlera, druhá polovina menáže dojedena.
Nálada v mužstvu je opět na vysoké úrovni, kterou záhy sráží pochod do kopce po říjnově rozpálené asfaltce. Během 15 minut nás napadá, že bychom z asfaltky uhli a šli rovnou za nosem přes pole. Prolézáme neostnaté dráty bez proudu a pokračujeme ozimem osetým polem. Slunce svítí tak nemilosrdně, jak jen v říjnu může. Vova nedokáže zapřít svou pověst Calamity Jane a vytrvalým boucháním do sloupu spouští alarm na elektrárně (naštěstí ne jaderné). Za hukoty sirény přidáváme do kroku, střídavě se plazením plížíme vpřed, nevím, jak jinak bychom se mohli vyhnout trestnému komandu energetiků.
Pokračujeme v cestě napříč poli přes vesničku Lipná až do Luboměře. Při pohledu na některé účastníky výpravy vás maně napadne myšlenka na Compostelu (a to nemáme v nohách ani 30 km) – Úkol pro rádce: nutno zvýšit povědomí Vlčků o správné obuvi, ponožkách a nezdolnosti lidské vůle!!!
Od Luboměře už jdeme nějak automaticky, hekání ubývá, náhorní plošina, kterou putujeme vzdáleně evokuje savanu (nebýt toho chlapa s košíkem plným obrovských praváků). Péťa a jeho klika ukecanců už jen tiše reptá…nepláčou, HURÁÁÁ, nezdolná kafravá dětská vůle byla zlomena!
Procházíme obcí Spálov. Za poslední čtyři roky se to tu v mnohém k lepšímu změnilo, zvláště zámeček dostal nová okna, která přebíjejí otřesnou břízolitovou omítku a ubírají mu na soc-realistickém duchu. Čeká nás už jen prudká cesta dolů geologickým zlomem (terén jako stvořený pro cyklisty). Iva C. s nejvyšším sebezapřením ulevuje své bolestivé noze a přísuny se sune dolů.
Konečně u cíle – Spálovský Mlýn, Madona ve skále se zázračným pramenem tekoucím z oné skály. Radostný pocit dokonané pouti se (snad) rozhosťuje v katolické polovině účastníků, druhá půlka ulehá na lavičky a myslí na materiálno (usíná).
Ještě nám zbývají 2 km k vlakové stanici Heřmánky. Skupinka se poněkud ředí a ke stanici dospíváme roztroušeně. Kromě duchovního cíle jsme splnili i cíl praktický – stíháme vlak v 18.13 a máme s sebou i Vovu!!! (Ten dokonce odolá všem nástrahám osobního vlaku jako jsou sklápěcí křesla, otevírací okna, splachovací záchod, tedy: nesklopí se na zem, nepřijde o hlavu a horní polovinu těla při vyklánění z okna, nespláchne se na koleje při konání potřeby.)
Přestupujeme v Suchdole a odtud jedeme do Lipníku. Vyhřátá hala, až možná zbytečně, je naším posledním útočištěm před nástupem do autobusu, který nás bere až domů.
U Lípy pokřik, který většině Vlčků – jak si správně všiml Lááádes – zachraňuje zdraví nebo život. Kdybychom se totiž rozešli o těch 10 sekund dříve, mohli by někteří z nás skončit na kapotě nebo pod koly vozidla, které nevybralo zatáčku u Ferbasů, porazilo strom a skončilo u Čapkových proluky. Takto se vše obešlo bez jediného zranění. Deo Gratias.
Finančně: pro Vlčky (tj. věk cca. 10-12 let) 80 Kč na dopravu. Dospělí cca. 150 Kč.
Viktor



Výprava Vlčků na Chlum
Datum: 29. 9. 2012
Účastníci: Péťa Michalík, Kuky, Tonda Malíček, Ťuba, Koubi, Anežka Dudová, Viktor Duda, pes Zlatuška

Sraz účastníků byl v 9.00 u klubovny. První foto při odchodu. Proplétání Beverly, pak konečně zatáčíme na "Vacanovickou" a u hnojáku dáváme pokřik.
Rádcovským dalekohledem probíhá sledování srn v poli napravo (tam jsou vždycky, zvláštní, že na poli vlevo snad nikdy). Péťa a Kuky, kterým pozorování trvalo pouze krátce, zbytku výpravy unikají a v jediném záhybu Vacanovické Strase nacházejí ve škarpě dvě sotva dvoutýdenní koťátka, mourky. Jednoho hned "křtí" na Emko, podle výraznější kresby písmene M na čele – slouží pro lepší rozlišení…čímž se obě koťata stávají nezbavitelnými. Další půlhodina výpravy se tak odehrává ve znamení úvah, kterak je co nejsnadněji přinést přes Chlum domů do Doloplaz.
Alibistické rady starého vlka, že by se koťata nechala v krabici vložené na dno (vypuštěné) vacanovické nádrže, nejsou brány v potaz. Chlapci holt chtějí postavit rodiče před hotovou věc…starý vlk (též rodič) kapituluje a o osud koťat se přestává zajímat. Skauti s i bez nášivky Chovatel pak celou výpravu obětavě přenášejí koťata v krabici od dámských vložek (z vacanovické prodejny).
Dělá se krásný podzimní den a my procházíme spojnicí Vacanovice-Přestavlky. Unikátní místo, z něhož lze vlevo vidět Svatý Hostýn a vpravo Svatý Kopeček.
Procházíme malebné Přestavlky a zatáčíme po zelené nahoru do Chlumu, přestávka na svačinu. Obcházíme vrchol kopce (neznačená cesta)… půlhodinová hra se šiškami. Jedlých hub je v lese ještě méně než šišek.
Poté míříme k Mohyle (Hradisku). Další, delší pauza, tentokrát na oběd. Prohlížení vzdálené i blízké krajiny dalekohledem. Hra s koťaty na odhánění Zlatušky. Pročítání jmen padlých, hledání chalupy Ťubovy babičky (bez výsledku).
Následně scházíme dolů do Čechovic, mnozí účastníci po delší době poznávají, že jsou na rozcestí "do Olympie". Hospoda v Čechovicích zavřena, takže alou domů… nekonečná asfaltka z Čechovic, kolem váhy a chmelnic. Několikeré pauzy na konzumaci zbytků jídla, vody, odhazování zbytečných oděvů… je 15.00 a odpolední sluníčko nečekaně pere do zad. Cílová rovinka, cílová zatáčka u čističky a druhá cílová rovinka. U hasičských trenažérů dáváme konečný pokřik a úprk domů. Čas 15.30.

Finančně: bez jakýchkoli finančních nároků (když si odpustíme zmrzlinu a radler od Vietnamce)
Viktor


Hanáckó sibiřó k prameňu Odry

Tak jako každý rok se tentokráte družina Krtků vydala z Doloplaz k pramenu Odry. Složení odvážlivců, kteří přespí u cíle pro rok 2012 bylo: Vaca, Haca, Ludva a já - Ládes.
Přípravu jsme nepodcenili a na svá mužná těla jsme navlékli co nejvíce triček, mikin atd. Jak velí oudoorové rady, "více vrstev je lepší než jedna pořádná".
Ludva ve své přípravě šel dále a týden před akcí chodil v tenké bundě, aby si jeho tělo zvyklo na chlad, který jak správně tušil bude velmi krutý. (Pro pamětníky, kteří budou číst tyto řádky po několika letech, bych jen připomenul, že akce "Hanáckó sibiřó k prameňu Odry 2012" spadla do nejmrazivějšího období s teplotama okolo -20.) Nikdo z nás si však takové mrazy nepřál a nevzpomínám si, že bych něco podobného objednával.
Správný skaut je ale vždy připraven a proto naše malá skupina vyrazila v 18.30 od Ládesova směrem k Oderským vrchům. Cesta Doloplazy - Daskabát okolo Byčové zahrady proběhla dobře, až na poněkud vyšší tempo mých mladších svěřenců. Buď je hnala zima, nebo ještě přemíra energie, která mě, pamatujicího již nějaký ten pátek, chyběla.
Daskabát - Mezihorská už probíhala v poklidnějším tempu, které bylo příjemně vyplněno rozhovory s Vacou na duchovní, politická a filozofická témata. U závory za Velkým Újezdem jsem nabral u studánky do PETky vodu na polévku se záměrem ji ráno uvařit.
Teď nás čekalo stoupání, a co hůř, za svitu měsíce. Pro neznalé: svit měsíce v zimní noci = POŘÁDNÁ KOSA. Mráz byl opravdu ostrý a jako by to nestačilo, byl doplněn stejně ostrým větrem. Moje rifle tentokráte nestačily pokrýt tepelnou ztrátu nohou, které postupně přestaly vydávat signály o své přítomnosti. Nikdy bych neřekl, že klesnu tak hluboko a budu přemýšlet o jégrových drtičích mrazu jako o dobré věci. Nicméně k cíli jsme dorazili okolo 21.30 a ihned započali se stavbou stanu v místě vedle dřevěného přístřešku které se jevilo jako nejlepší.
Před spaním jsem všem doporučil zdrženlivost od pití tekutin, jinak se budou muset v noci potupně vysoukat ven ze spacáku, stanu a vykonat tu onú potřebu. Jak jsem řekl stalo se, ale nakonec jsem tento stresující zážitek podstoupil já, byť jsem si příjem čaje pečlivě hlídal.
Noc byla kvůli zimě dlouhá a krátká vůči délce spánku. Nevím jestli to víte, ale při zimním stanování sněží i uvnitř stanu. Páry které jsme v noci vydechovali ze svých úst se na stěnách stanu  měnily v krásné jemné vločky, které při sebemenším dotyku plachty padaly na nás dolů.
Ráno se o budíček postaral Viktor, který přivezl všechny ostatní potřeby k zahájení "akce". Pomalu a s určitou dávkou nelibosti jsme se začali ze svých teplých spacáků soukat ven.
Nevím jak ostatní, ale velmi jsem se těšil na teplou ranní polévku. Popadl jsem plynový vařič s kartuší, ešus, kus ledu v PETce a pokoušel se zapálit plamen. Bez výsledku. Ejhle, směs Propan-Butanu byla stejně tuhá jak voda v PET láhvi, což svědčí jak jsem si později našel na internetu o teplotě pod -20 stupňů. Tak to se nám ještě nikdy za bezmála desetiletou historii Hanácké sibiře nestalo. Dokonce i teplý čaj v termoskách se přes noc změnil v čaj ledový – mražený.
Nezbývalo nic jiného než co nejrychleji rozdělat oheň, který v zimě, než dosáhne těch správných parametrů, trvá několik hodin. Důležité je zbavit místo ohniště sněhu, nejlépe až na hlínu. To v našem případě nepřicházelo v úvahu, neboť okolí pramenu Odry je jedna velká mokřina v zimě pokrytá ledem.
Vyslal jsem Velímovi SMS o pomoc z týlu. Chvála Bohu přivezl plynové kartuše (nezamrzlé) a nějaké suché dřevo. Zvláštní bylo, a co jsem taky nikdá nezažil, že nešel zapálit suchý novinový papír.
Po chvilce hořeni zhasl. Musel jsem jej velmi dlouho nahřívat zapalovačem než si vzpomněl, že je vlastně hořlavý.
Oheň hořel, ale jak to říci, tento druh ohně by více potěšil milovníky uzení a uzenářských výrobků. Opéct buřt, či rozpéct na kost zmrzlý rohlík se při troše dobré vůle ale dalo. Což si myslím, návštěvníci hojně využívali, stejně jak své tekuté svetry v podobě domácí slivovice.
Silný mráz a velká dávka kouře však nikoho nemotivovala k delšímu zdržení na místě. Většinou se po pár minutách obraceli k domovu. Nejdéle dle mého soukromého pozorováni se zdržel Miki, se svým protějškem, což bylo taky na jeho vybrující postavě znát.
Nejtěžší část naší akce je ono pořadatelství: stát v -20 stupňovém mraze na místě 6-7 hodin opravdu není jen tak pro někoho. Proto jsme ve 14.30 s radostí opustili krásně zasněžené a zmrzlé místo pramene Odry.
Bylo nám to posléze vytýkáno, neboť akce měla být údajně do 15.00. Nevzpomínám si však, že bych tuto informaci někde v propagačních materiálech, které jsem mimochodem tvořil, zmiňoval. Za mou osobu však chci Vacovi, Ludvovi, Hacovi poděkovat a pochválit je za jejich odvahu a výdrž. My co jsme tam byli, totiž víme své.
Celou akci navštívilo jak říkají zlí jazykové jen 78 lidí s námi 82 (obyčejně bývá cca 200). Já si naopak myslím, že na Hanácké sibiři 2012, v těchto opravdu extrémních podmínkách bylo krásných 82 účastníků! Přislo to zdravé jádro, včetně mé učitelky ze základní školy která tam byla s celou svou rodinou. Budiž to všem mladým, kteří nemají čas, či je bolí zuby, nebo mají jiné propracovanější druhy výmluv, výzvou.

Ládes


Výprava na Libavou

Datum konání: 26. 11. 2011
Účastníci: Kuky, Peťa, Tony, Laďa, Patricie, Anežka, Viktor a doprovod Zlatuška

Ranní (7.00) sraz u plakátovací plochy bez problémů. Pokřik. Rychlé rozvrzání kloubů při klouzavé chůzi do Větřáku. U křížku doleva a na Kocandu. Tam na nás čekají Laďa s Paťou.
Autobusem do Staměřic (4 Kč poloviční, 8 Kč celý).
A pak už jen polozimní pohádka. Ticho a (zřejmě vysrážený) sníh všude kolem, na stromech, trávě, plotech, anténách, svodidlech. Nejstrašlivější klouzací úsek vede přes přechod nad dálnicí. Pak se to postupně lepší. Krátká pauza na snídaňo-svačinu pod kozlovským kopcem. Hloupých 100-200 metrů stoupání prožívají někteří členové naší výpravy jako přípravu na očistec. Zbytek cesty pak jako očistec sám!
U žalovského pomníku jako vždy zadumané ticho, znásobené sněhovou pokrývkou vůkol. Pietu ruší jen někteří neumravněnci. Další stoupání na Ranošov a zaniklý hřbitov, to už si připadáme jako v opravdové zimě. Vlčci ze zájmu lížou sníh, okřikováni starým šedivcem, ať toho nechají, zbytečné….šedivec vzdává jakékoli snahy o nápravu stravovacích návyků.
Kozlov – jako vždy sibiřská idylka, omrzlé antény, liduprázdno, průlezky z kol od traktorů, zavřená hospoda (místní pijí doma). Na polovinu výpravy padá chmura: "Jedno ze slibovaných občerstvení JE ZAVŘENO! Co budeme dělat?" Usedají u kříže a v depresi jedí poslední zbytky proviantu.
Míříme k prameni Odry, stromy na okraji lesa jsou hustě pokryty sněhem (z některých dokonce padá se zlověstným svistem dolů ve formě svislé laviny) v průzoru mezi nimi obdivně sledujeme práci lesních "dělníků":



Se vstupem do lesa sníh zcela ustupuje. Přímo u prameni to vypadá spíše jako na jaře. Dochází na "čendžování" sladké stravy za slanou a naopak. Rovněž členové výpravy s termoskou čaje stoupají u ostatních na ceně. Záhy nemá čaj nikdo. Takže alou po Mezihorské cestě dolů do Újezda a potichu, ať nás někdo neuslyší, nechytí a nepokutuje. Děti pláčou, že budou mít vedoucího (tatínka) ve vězení, takže se všichni na pár minut zklidňují. Přestože je cesta do Újezda celá z kopce, je zdlouhavá. Krátké zastavení v lomu, Patricie nachází kamenný mobil, který ji kluci po hodině "modernizují" na bezanténní model. Konečně závora a krátké osvěžení u pramene, k zahnání žízně a hladu se podávají rampouchy.
A pak už jen kilometrová cesta do Újezda, krátké posečkání na autobus a jízda k Matesovi do Daskabátu. Povinně všichni čaj a hranolky. Movitější i sýr a zmrzlinový pohár. Vycházíme od Matesa do noci. Čeká nás ještě pěší pochod přes pole kolem lesa. Tondův tata nechává prozíravě zapnuté reflektory u stájí, takže se chvíli orientujeme podle nich. Pak už jen po paměti a po čuchu. Poslední společné minuty doprovází žduchání do škarpy a domlouvání virtuálních bojů po síti.
U stájí rozlučkový pokřik.

Cenově nic vražedného: autobusem z Kocandy do Staměřic a z Újezda do Daskabátu celkem 8 Kč/16 Kč.
Viktor




Výprava Vlčka, Tygrů a Krtků na Králický Sněžník

Datum konání: 28. a 29. října 2011
Účastníci: Karel Tomeček, Jakub Voldán - Kuky, Jakub Kubíček - Kuk, Václav Kubáček – Vak, Matouš Zbořil – Mat, Václav Cenker – Vencek, Jan Cenker – Prcek, Ludva, Lukáš Molík, Krejča, MikeC, Ládes, Iva Cenkerová, Viktor Duda

Sraz proběhl za krásného ranního temna, 5.50. Rychlé vybrání příspěvku, do autobusu nasedá 10 účastníků (další čtyři se k nám připojují až odpoledne na chatě Návrší), v Olomouci přesun tunelem na nádraží ČD.
Přetopeným vlakem jedeme do Hanušovic. Tam se rozdělujeme na dvě skupiny. Vlček, Krtci a jejich vedoucí jedou do Červeného Potoka. Ludva, Lukes a Kuk zůstávají ve vlaku a jedou až do Ramzové.
Vlček, Krtci a jejich vedoucí: V Červeném Potoce krátká obhlídka bunkru u nádraží a pak již po neznačené nejpřímější cestě pochod do Dolní Moravy, drobně kufrujeme na pastvině, za obecného souhlasu, že cesta vzhůru bude správná vždy, stoupáme vzhůru. Po půl hodince stoupání narážíme na důležité rozcestí a zjišťujeme, že jsme tvrdě předběhli všechny ostatní turisty z vlaku. Další mírné stoupání až k česko-polským hranicím. Přechod hranice a prudké stoupání po polské zelené.
Cestou míjíme paní, která s panickými výkřiky "Barone! Barone!" vystřelovanými v rychlých kadencích honí psa baskervilského (s uříznutýma nohama).
Na vrcholu Klepý – evropském trojrozvodí – nelze ani z rozhledny vidět nic, MLHA. Ta následuje naše kroky po celý zbytek dne: Hleďsebe – Malý Sněžník – Hala pod Snieźnikiem (polská chata). Zde krátký odpočinek a čaj (berou i koruny a rozumějí česky). A zase stoupání v mlze. Keška pod skalním okem. Ládesova první zahraniční! Pak už vrchol dne – vrchol Králického Sněžníku, rovněž v mlze a další keška – šťastným nálezcem je nezasvěcený geokešák Kuky! Ládesova druhá zahraniční! V nepříjemném větru klesáme k prameni Moravy a ke slůněti. V rozvalinách Lichtenštejnovy hospody nalézáme třetí kešku, Ládesovu osmdesátou sedmou tuzemskou!
A pak už rychlý seběh do chaty Návrší. Zde se setkáváme s druhou skupinou (Ludva, Lukes a Kuk), Karlosem a třemi utancovanými tanečníky z Olešnice.
Ludva, Lukes a Kuk: V Ramzové kufrují a stoupají čile na šerácko-keprníkovský hřeben. Hurá dolů a nabrání správného směru. Pak je o jejich cestě známo jen to, že potkali babičku, která vyjádřila politování nad stavem Kukových bot. Ten ji prý (zcela neskautsky, leč až v bezpečném odstupu) posílá do háje.

Společně: ubytování na 10 lůžkovém pokoji s přímotopem, otrlí Roveři (a Karel nadčlověk) sami na 10 lůžkovém pokoji bez přímotopu. Večeře, několikanásobné pozvání Kuka, tj. člena výpravy, který ušel a ujde nejvíce kilometrů a vzal si nejméně kapesného na večeři. Po krátkém pokecu a modlitbě usínáme a převalujeme se.
29. 10. Ráno 4.55 budí Karel Vaka, Mata, Kuka, Vendu, Ludvu a Lukese. Vyrážejí za východem slunce na Kraličák. Zbytek výpravy konečně zabírá a spí až do 9.00. V podstatě společná snídaně i s navrátilci z vrcholu. Balení, odevzdání klíčů a téměř indiánský běh na vlak do Starého Města. Rozloučení s Karlosem, který běží od nádraží neindiánsky zpět na chatu, kde zanechal auto.
Po vystřídání 3 vlaků a jedné rozepři s průvodčí vysedáme v Olomouci. Mladší účastníky odváží M+P Zbořilovi. Zbytek odváží pan Strejček.

Důležité ponaučení: děcka do 15 let (i desetiletí) musí mít do vlaku jakoukoli legitimaci s fotkou (karta pojištěnce nestačí), pokud chtějí využít třeba slevu SONE+.
Viktor



Výprava Vlčat z Hrubé Vody do Domašova nad Bystřicí (2 x 6 km s přespáním)

Datum: 11. 6. 2011
Účastníci: Jakub Kuky Voldán, Petr Michalík, Tomáš Mašinka Lenert + Viktor

Sraz v příjemných 12.45 u Lípy. Odjezd busem do Velké Bystřice k cukrovaru, přesun na nádraží, cestou drobná simulace oběda u stánku s koláčky. Na nádraží Petr nachází výherní stokorunu ve Studentské pečeti, fakticitě výhry věří pouze šťastný výherce, skeptici sázejí na mamku. Motoráček nás (většinu potřetí počtvrté v životě vůbec) odváží do Hrubé Vody. Vystupujeme, první hekání o tíze batohů a klasické dotazy „Kdy už tam budeme“. Hraje se klíště s kolíčkem a detektivky ano/ne (zastřelený muž v kupé), rozmarný sultán. Několikeré zastávky na občerstvení a nabytí informací z všudypřítomných infocedulí. Po Smilovském mlýnu konečně Panský mlýn a zde plácek s ohništěm hned naproti táboru (asi bývalému). Zde budeme nocovat. Rychle rozbíjíme stan a jdeme na dříví.
Oheň plápolá, ohříváme konzervy (většina soudí, že lepší než od maminky!)
Roztahovák – Radar – Pantomima – hygiena – pohádka – spánek.
Kukymu záhadně navlhá spacák, zdroj vlhkosti neobjeven, tělní tekutiny vyloučeny jak přítomnými tak degustací. Po zklidnění emocí se opět ukládáme ke spánku. Ve stanu je vlhké teplo, venku suchý chládek.
Ráno (5.30!!!) lezou vlčata z doupěte, starý vlk je nevrle zahání zpět. V 6.00 už jsou k nezahnání. Balení, rozdělání ohně, čínské nudle. Zahašení ohně, kompletní dobalení, poslední kontrola místa a pokračujeme do Domašova.
Konečně pár kopečků, vlčata ztrácejí poslední zbytky sil a zásoby vody. Rozhled z Rabštejna uklidňuje situaci. Pak už jen cesta podél řeky až do Domašova. Počasí je nádherné, výletní. Ani zima, ani vedro – Svatodušní neděle jak vyšitá. A v Domašově mají fakt dobrou samoobsluhu. Někteří zkoušejí kvalitu místních nanuků i pětkrát.
Po tomto předčasném obědě se přesouváme na nádraží, zmáhá nás zřejmě nevyspání a postupně rostoucí teplota. Ve vlaku střídavě usínáme.
A ve Velké Bystřici další zmrzlina a nečekané setkání s Lenertovými.
Nakonec konečně i déšť. To už ale sedíme na zastávce, odkud nás p. Strejček odváží domů.

Finance, pro snadnější orientaci těch, kdo by nás chtěli následovat:
Zpáteční vlaková jízdenka Velká Bystřice-Domašov: 1x dospělý 53 Kč, 3x dětský 102 Kč
Viktor



Výprava Vlčete a Tygrů na hřbet Jeseníků
(Kouty-Vřesová studánka-Keprník-Šerák-Ramzová)

Datum: 17. 11. 2010
Účastníci: Karel Tomeček, Zuzka Tomečková, Viktor Duda
Vlče: Jakub Kuki Voldán
Tygři: Jan Bomba Zdařil, Jakub Kuk Kubíček, Václav Vak Kubíček
Ochranný doprovod: pes Zlatuška

Srazili jsme se ráno 5.50 u Lípy v nehojném počtu. O to lépe, kluky nebylo třeba často umravňovat a jejich hlasitost málokdy překročila decibely vyluzované dopravními prostředky, jimiž jsme se přesouvali. Cesta do Olomouce proběhla hladce.
Z původně plánovaného vlakového spojení Olomouc-Kouty nad Desnou sešlo. Neboť, jak jsme zjistili ve frontě na lístky, trať je prý neprůjezdná kvůli havárii mezi Červenkou a Moravičany. Dodnes jsem nezjistil, zda šlo fakt nebo železničářskou kachnu. Tato nepříjemnost nás v důsledku připravila o jednu hodinu pobytu na horách.
Z nádraží ČD jsme šli tedy zpět na autobusové nádraží. Z něj nám za pár minut naštěstí odjížděl dálkový spoj do Koutů (konečná v Jeseníku). Bus byl fajn až na dva zádrhely: 1) z cesty Olomouc-Jeseník si udělal "tour de Nord Morava" 2) řidič měl (dle vlastních slov) nastaveno topení na 32-33°C a nemohl je zastavit. I otrlejší začali litovat, že si s sebou nevzali Kinedryl – drobná připomínka nádherných letních zážitků z autobusu Olomouc - Doloplazy.
Z Koutů vyrážíme po zelené značce, táhlým stoupáním s občasným přesunem po vrstevnicích až k Vřesové studánce. Tygři mohutně svačí při každé Karlově půlminutové přestávce. Přesto jim v batohu zbývá dost proviantu na opulentní oběd přímo u Panny Marie Vřesovské. Krátce před tímto obědem opouštíme přízemní mlhu a rozplýváme se nad inverzními výhledy do širého horského okolí. Teplota vzduchu se pohybuje kolem 15 stupňů.
Z Vřesstudánky pokračujeme na Keprník, míjíme odbočku na Vozku, kterého bychom s naší hodinovou prodlevou už rozhodně nestihli. Výstup na Keprník, začíná foukat čerstvý vítr (na Keprníku asi standardní stav), Tygři přestávají jíst s vidinou teplé stravy na Šeráku. Rychlý odpočinek a focení na nejvyšší kótě dnešní výpravy – 1422 m.n.m.
A pak zlatý tygří hřeb – chata na Šeráku a to nejlepší nejteplejší a nejlevnější, co dům dal: párek s čokoládou. Tygří předou blahem.... Vlče Kuki tajemně mlčí.
Poslední fáze výletu: sestup po sjezdovce do Ramzové. Kuki sundává botu a nohou v ponožce zkouší hutnost bahna vytvořeného těžkou technikou při stavbě nové lanovky. Drží a prý neprosakuje. Karel plavnými seskoky zdolává sjezdovku a končí vleže u mezistanice, několik bláznivějších účastníků jej napodobuje. Kuk vytváří novou tří až čtyřčlennou frakci pomalochodců, kteří se na Bláznivé jen dívají zpovzdálí. Cestou od mezistanice se noříme zpět do údolní mlhy, která přechází ve tmu. Tou pak náhle prosvítají světla Ramzové. Příchod na železniční stanici. Tygři luxují z batohů poslední zbytky jídla, Zlatuška pomáhá uklízet perón po jejich lukulském luxovaní.
Přijíždí motorový dvouvozový rychlík, v Zábřehu přijíždí narvaný Jan Perner, v Olomouci se urovnávají finanční nesrovnalosti související s jízdným. Přijíždí náš milovaný autobusák a odváží nás do Doloplaz. Příjezd v 19.30.

Závěrečné pokřiky a přání dobré noci.

Finance, pro snadnější orientaci těch, kdo by nás chtěli následovat:
Cesta autobusem z Doloplaz do Koutů: 10 + 41 (poloviční jízdné)
Cesta vlakem a busem z Ramzové do Doloplaz: 74 + 10 (poloviční a hromadné jízdné)
Viktor




Skautský Country bál 2010
V sobotu 13. listopadu 2010 se v kulturním domě v Doloplazích konala již tradiční akce pořádaná 3. skautským oddílem Kamzíci Doloplazy s názvem Skautský country bál. Večer odstartovala přesně ve 20.00 hodin country skupina Nepijou, která nás svými songy doprovázela celý večer. O výuku country tanců se letos postarala taneční skupina Colorédo z Přerova, která se s námi během večera podělila o své umění a naučila nás pár nových kroků. Ve 22.00 hodin vystoupila taneční skupina Incognito, tvořená rovery a rangers z Doloplaz. Vystoupení se skládalo ze středověkých tanců a hospodské scénky, včetně bitky, která měla u publika největší ohlas.
Letošní ročník byl však obzvláště mimořádný a to hned ze dvou důvodů. Prvním byla návštěva našich skautských kamarádů z Německa, konkrétně Lužických Srbů, se kterými náš oddíl spolupracuje už několik let a kteří také během večera zazpívali pár svých lidových písniček. Druhým důvodem výjimečnosti letošního bálu byla oslava již DVACÁTÉHO VÝROČÍ EXISTENCE SKAUTSKÉHO ODDÍLU DOLOPLAZY. K této příležitosti byli na country bál speciálně pozváni všichni bývalí skauti, se kterými pan Pavel Zdařil (nám známý pod přezdívkou Šerif) odstartoval roku 1990 éru našeho oddílu. Kolem půl jedenácté se pak všichni naši skauti, bývalí i současní, sešli v menším sále v prvním patře ke slavnostnímu přípitku.
Ani letos nechyběla půlnoční bohatá tombola. Tímto děkujeme všem sponzorům, kteří nám věnovali tolik vzácných cen. Po tombole se lidé po menších skupinkách začali pomalu odebírat do svých domovů. Česko-lužickosrbské přátelství jsme však utužovali až do páté hodiny ranní.
Myslím, že můžu v klidu říct, že máme za sebou další úspěšný country bál s hojnou účastí. Teď už nám nezbývá nic jiného, než těšit se na příští ročník a doufat, že bude minimálně tak úspěšný, jako ten letošní.
Lukes



Hanácká sibiř 2009
Počet účastníků:
185

Nejmladší účastník:
Kategorie ženy: Kateřina Kotrášová, 2 roky, Přerov
Kategorie muži: Zbyněk Chaloupka, 7 roků, Hranice

Nejstarší účastník:
Kategorie ženy: Ivana Jelínková, 73 roků, Přerov
Kategorie muži: Slávek Veselý, 84 roků, Přerov

Nejvzdálenější účastníci - Ostrava
Laura Golová
Petr Janik
Martina Golová
Franta Babiš
Radka Pustková
Petr Kunčar
Aleš Pustka


Hanácká sibiř 2008
Počet účastníků se ustálil na počtu 165, což je o 34 víc než v minulém roce.

Nejmladší účastník:
Kategorie ženy: Anička Zbořilová, 2,5 roků, Doloplazy
Kategorie muži: Martin Zbořil junior, 2,5 měsíce, Doloplazy

Nejstarší účastník:
Kategorie ženy: Anna Kopečková, 72 let, Přerov
Kategorie muži: Richter, 79 let, Velký Újezd

Nejvzdálenější účastník:
Karolína Janíčková z Boskovic


Skauti pod slovanským nebem 2007


Skauti pod slovanským nebem 2006